„Naše standardy musíme čerpat ze světa přírody. Musíme s prozíravou pokorou ctít jeho hranice a tajemství, které leží za nimi a připustit, že v řádu bytí je něco, co zjevně přesahuje všechny naše schopnosti.“
Václav Havel
Janine Benyusová je bioložka, spisovatelka a konzultantka v oblasti inovací. Poté, co napsala knihy o volně žijících zvířatech a jejich chování (Beastly behaviors: a zoo lovers companion, 1992 ad.), zpopularizovala ve své knize Biomimicry: Innovation Inspired by Nature (1997) biomimikry jako nový vědní obor, který napodobuje přírodní vzory a vytváří udržitelná řešení – např. solární články inspirované listy. Její kniha Biomimicry vzbudila širokou pozornost mezi odborníky a podnikateli v oblasti designu a architektury, mezi inženýry a vědci. V roce 1998 Benyusová spoluzaložila společnost Biomimicry 3.8, první poradenskou firmu inspirovanou biotechnologiemi a poté v roce 2006 také Biomimicry Institute, neziskovou organizaci, která podporuje globální udržitelnost prostřednictvím výzev v oblasti designu a zdrojů, jako je AskNature, komplexní databáze biomimikry. Janine Benyusová oslovila miliony lidí prostřednictvím svých přednášek na TEDu, dokumentárních filmů i článků v médiích jako je TIME, Forbes a The New York Times. Získala několik ocenění, včetně Göteborské ceny za udržitelný rozvoj (2013), ceny Programu OSN pro životní prostředí Champion of the Earth for Science and Technology (2009), Rachel Carson Environmental Ethics Award (2009) nebo výroční medaile RSA Bicentenary Medal za pozoruhodný přínos k regenerativnímu designu (2022). Janine Benyusová věří, že naše učení se od přírody nás inspiruje k její ochraně a že biomimikry představují nový způsob nahlížení a oceněňování přírodního světa, který před námi otevírá novou civilizační éru, která bude založená nikoli na tom, co z přírody můžeme vytěžit, ale na tom, co se z ní můžeme naučit. Tento text je část z 1. kapitoly autorčiny zmíněné knihy Biomimicry: Innovation Inspired by Nature (HarperCollins Publishers, New York 1997, str. 1.-7.). Přeložil Jiří Zemánek.
Není obvyklé, aby se na stránkách časopisu The New Yorker objevil muž s holou hrudí, jaguářími zuby a se sovím peřím, ale tohle není obyčejná doba. Zatímco jsem psala tuto knihu, Moi, indiánský vůdce kmene Huaorani, jehož jméno znamená „sen“, odcestoval do Washingtonu, aby zde bránil svou amazonskou domovinu před těžbou ropy. Během slyšení řval jako jaguár a místnost plnou znuděných zaměstnanců učil tomu, odkud pochází skutečná moc a co vlastně znamená domov.
V srdci Ameriky se mezitím k velkému překvapení svých vydavatelů staly bestsellery dvě knihy o domorodých lidech. Obě pojednávaly o městských obyvatelích Západu, jejichž životy navždy změnilo moudré učení předindustriálních společností.
Co se to tady děje? Domnívám se, že Homo industrialis, jenž dosáhl hranice, kterou je příroda sto tolerovat, vidí svůj stín na zdi spolu se stíny nosorožců, kondorů, kapustňáků, střevlíků a dalších druhů, které stahuje dolů s sebou. Otřesen tímto vhledem, on, my, lační po návodu, jak žít na Zemi rozumně a udržitelně.
Dobrou zprávou je, že tato moudrost je rozšířena nejenom u domorodých lidí, ale i u druhů, které žijí na Zemi mnohem déle než lidé. Kdyby se stáří Země počítalo na kalendářní roky a dnešní den by byl nadechnutím před silvestrovskou půlnocí, objevili bychom se před pouhými patnácti minutami a celá zaznamenaná lidská historie by se mihla v posledních šedesáti vteřinách. Naštěstí pro nás naši planetární souputníci – ta fantastická síť rostlin, živočichů a mikrobů – trpělivě zdokonalují své výtvory už od března, tedy neuvěřitelných 3,8 miliardy let od vzniku první bakterie.
Za tu dobu se život naučil létat, obletět zeměkouli, žít v hlubinách oceánu i na nejvyšších vrcholcích hor, vyrábět zázračné materiály, svítit v noci, využívat sluneční energii a vybudovat si sebereflexivní mozek. Organismům se společně podařilo proměnit skály a moře v přívětivý domov pro život se stálou teplotou a hladce probíhajícími životními cykly. Stručně řečeno, živé organismy dokázaly vše, co chceme my, aniž by spotřebovávaly fosilní paliva, aniž by znečišťovaly planetu nebo zatěžovaly svou budoucnost. Jaké lepší modely by mohly být?
Vynálezy jako ohlasy přírody
Na těchto stránkách se setkáte s muži a ženami, kteří zkoumají mistrovská díla přírody – fotosyntézu, samoorganizaci, přírodní výběr, sebeudržující se ekosystémy, oči a uši, kůži a schránky, mluvící neurony, přírodní léky a další věci – a následně pak tyto návrhy a výrobní postupy kopírují, aby s jejich pomocí řešili naše vlastní problémy. Nazývám tuto jejich snahu biomimikry – vědomé napodobování geniality života. Inovace inspirované přírodou.
Ve společnosti, která je zvyklá přírodu ovládat nebo „vylepšovat“, je toto ohleduplné napodobování přírody radikálně novým přístupem, je vlastně revolucí. Na rozdíl od průmyslové revoluce otevírá revoluce biomimikry éru založenou nikoli na tom, co můžeme z přírody vytěžit, ale na tom, co se od ní můžeme naučit.
Jak dále uvidíte, „dělat to přírodním způsobem“ má potenciál změnit to, jakým způsobem pěstujeme potraviny, jak vyrábíme materiály, jak využíváme energii, to, jakým způsobem se léčíme, uchováváme informace i to, jakým způsobem podnikáme.
V biomimetickém světě bychom vyráběli tak, jak to dělají zvířata a rostliny – pomocí slunce a jednoduchých sloučenin bychom vytvářeli zcela biologicky odbouratelná vlákna, keramiku, plasty i chemikálie. Naše zemědělské farmy by se po vzoru prérií samy hnojily a byly by odolné vůči škůdcům. Při hledání nových léků nebo plodin bychom se radili se zvířaty i s hmyzem, jež po miliony let používaly rostliny, aby se udržely zdravé a pro svou výživu. I výpočetní technika by si brala podněty z přírody, měla by softwar, který by „vyvíjel“ řešení a hardwar, který by k výpočtu dotykem používal paradigma zámku a klíče.
Příroda by v každém případě poskytovala modely. Představte si solární články okopírované podle listů, ocelová vlákna utkaná po vzoru pavouků, nerozbitnou keramiku vytvářenou po vzoru perlorodek, léčbu rakoviny díky šimpanzům, víceleté obilí inspirované vysokou trávou, počítače, které signalizují jako buňky, a ekonomiku s uzavřeným cyklem, která se učí od sekvojí, korálových útesů a dubových lesů.
Biomimikry objevují to, co v přírodě funguje a co je ještě důležitější, objevují v ní to, co vydrží. Po 3,8 miliardách let výzkumu a vývoje jsou její neúspěchy zkamenělinami a to, co nás obklopuje, je tajemstvím přežití. Čím víc bude náš svět vypadat a fungovat jako tento přírodní svět, tím víc je pravděpodobné, že do tohoto domova, jenž je náš, ale nejenom náš, budeme přijati.
Pro indiány kmene Huorani to samozřejmě není žádná novinka. Prakticky všechny domorodé kultury, které přežily, aniž by si zničily „svá hnízda“, uznávaly, že příroda ví všechno nejlépe a s pokorou se ptaly o radu medvědů, vlků, havranů a sekvojí. Mohou se jen divit, proč neděláme totéž. Před několika lety jsem se tomu začala divit i já. Existuje po třech stech letech západní vědy někdo v naší tradici, kdo je schopen vidět to, co vidí Huorani?
Jak jsem objevila biomimikry?
Mám titul z lesnictví, doplněný o předměty botaniky, půdy, vody, zvěře, patologie a růstu stromů. Zejména jsem se věnovala růstu stromů. Pokud si vzpomínám, kooperační vztahy, samoregulační cykly zpětných vazeb a husté vzájemné propojení nebyly něco, co bychom ke zkoušce potřebovali znát. V redukcionistickém módu jsme studovali každý kousek lesa zvlášť a málokdy jsme uvažovali, že by smrkovo-jedlový les mohl dávat dohromady něco víc než součet svých částí nebo že by v celku mohla spočívat moudrost. Neexistovaly žádné laboratoře pro naslouchání půdě, kde by se napodobovaly způsoby, jakými přírodní společenstva rostou a prosperují. Praktikovali jsme lidsky zaměřený přístup k řízení a předpokládali, že přírodní způsob hospodaření nás nemá co naučit.
Teprve když jsem začala psát knihy o habitatech divokých zvířat a rostlin a o jejich chování, začala jsem chápat, v čem spočívá skutečné poučení: ve znamenitých způsobech, jakými jsou organismy přizpůsobeny svému místu a sobě navzájem. Tato harmonie byla pro mě neustálým zdrojem potěšení, stejně jako lekcí poučení. Když jsem poznala, jak zvířata hladce zapadají do svých domovů, začala jsem chápat, jak moc jsme se my manažeři od těch našich domovů oddělili. Přestože čelíme stejným fyzickým výzvám jako všechny živé bytosti – boji o potravu, vodu, prostor a úkryt v omezeném prostředí – snažili jsme se jim čelit pouze naší lidskou chytrostí. Poučení obsažené v přírodním světě, strategie, které se utvářely a zdokonalovaly po miliardy let, zůstávaly jen vědeckou kuriozitou, oddělenou od našich životů.
Ale co kdybych se dnes do školy vrátila? Nemohla bych v ní objevit nějaké vědce a výzkumníky, kteří by v organismech a ekosystémech hledali vědomě inspiraci pro to, jak je možné žít na Zemi lehce a důmyslně? Nemohla bych spolupracovat s vynálezci nebo inženýry, kteří se pro nové nápady noří do biologických textů? Neexistuje v dnešní době někdo, kdo organismy a přírodní systémy pokládá za nejlepší učitele?
Naštěstí jsem objevila ne jednoho, ale mnoho biomimiků. Jsou to fascinující lidé, kteří pracují na hranicích svých oborů, v úrodných oblastech mezi různými intelektuálními habitaty. Tam, kde se ekologie setkává se zemědělstvím, medicínou, materiálovou vědou, energetikou, počítačovou technikou a obchodem, se učí, že je toho víc k objevování než k vynalézání. Vědí, že příroda, která je vynalézavá z nutnosti, už vyřešila problémy, které se my lidé snažíme řešit. Naším úkolem je převzít tyto časem prověřené nápady a zopakovat je v našem vlastním životě.
Když jsem tyto biomimiky objevila, byla jsem nadšená, ale překvapilo mě, že zatím v oblasti biomimikry neexistuje žádné formální hnutí, že zde neexistují žádné think-tanky ani univerzitní tituly. Bylo to zvláštní, protože kdykoli jsem se o tom, na čem pracuji, lidem zmínila, reagovali se všeobecným nadšením, s jakousi úlevou, když slyšeli o myšlence, která dává takový smysl. Biomimikry má znaky úspěšného memu, to znamená myšlenky, která se v naší kultuře bude šířit jako adaptivní gen. Součástí psaní této knihy byla má touha, aby se tento mem rozšířil a aby se stal kontextem pro naše zkoumání v novém tisíciletí.
Všude, kam dnes přijdu, vidím známky inovací založených na přírodě. Lidé důvěřují nevyzpytatelné moudrosti přírodních řešení, od suchého zipu (založeného na háčcích semen) až po celostní medicínu. A přesto si říkám, proč právě teď? Proč se naše kultura vždycky nehrnula do napodobování toho, co očividně funguje? Proč se stáváme chráněnci přírody až v tak pozdním věku?
Bouře před klidem
I když se zdá být naprosto rozumné napodobovat naše biologické předky, my lidé jsme se vydali přesně opačným směrem, hnáni touhou získat svou nezávislost. Naše cesta začala před deseti tisíci lety zemědělskou revolucí, kdy jsme se vymanili z nástrah lovectví a sběračtsví a naučili se dělat si své vlastní zásoby. Poté byla urychlena vědeckou revolucí, kdy jsme se naučili, slovy Francise Bacona, „mučit přírodu, abychom z ní vydobyli její tajemství“. A nakonec, když se motory průmyslové revoluce rozjely, stroje nahradily svaly a my jsme se naučili otřásat světem.
Nicméně tyto revoluce byly pouze přípravou pro naše skutečné vymanění se z pozemské oběžné dráhy – pro revoluci petrochemickou a pro revoluci genetického inženýrství. Nyní, když můžeme syntetizovat, co potřebujeme, a přenastavit genetickou abecedu podle našich představ, jsme získali to, co chápeme jako nezávislost. Připoutáni k našemu technologickému molochu se považujeme za bohy, kteří jsou opravdu velmi daleko od domova.
Ve skutečnosti jsme však gravitaci života vůbec neunikli. Jsme stále podřízeni ekologickým zákonům, stejně jako všechny ostatní životní formy. Ten nejvíc nezvratný z těchto zákonů říká, že druh nemůže obsadit niku, která vlastní všechny zdroje – musí existovat určité sdílení. Každý druh, který tento zákon ignoruje, nakonec tím, že podporuje svou vlastní expanzi, zničí své životní společenství. Tragické je, že to byla naše cesta. Začali jsme jako malá populace uvnitř velkého světa a rozšířili jsme se co do počtu i území, až svět začal doslova praskat ve švech. Je nás příliš mnoho a naše habitaty jsou neudržitelné.
Avšak tak jako mnozí přede mnou věřím, že toto je jen bouře před nadcházejícím klidem. Nová věda o chaosu a komplexitě nám říká, že systém, který je vzdálen stabilitě, je systémem, který je zralý na změnu. Předpokládá se, že samotná evoluce probíhala postupně ve skocích, kdy byla po miliony let stabilizovaná a pak se po krizi dostala na zcela novou úroveň tvořivosti.
Dosažení našich limitů, tedy pokud si je rozhodneme připustit, může být pro nás příležitostí ke skoku do nové fáze vyrovnávání se s naším životním prostředím, v níž se přizpůsobíme Zemi a nikoli naopak. Změny, které nyní provedeme, ať už se zdají jakkoli pozvolné, mohou být jádrem této nové reality. Až se vynoříme z mlhy, doufám, že se nám podaří tento kolos obrátit a místo útěku ze Země se vydat na cestu domů a nechat se vést přírodou k přistání tak, jako orchidej vede včelu.
In Vivo Genius
Možná nás k domovu tlačí neklidné svědomí, ale biomimici říkají, že neméně důležitým tahounem je také kritické množství nových informací, které nám poskytují přírodní vědy. Naše fragmentární znalosti biologie se každých pět let zdvojnásobují a rozrůstají jako pointilistický obraz do nového rozpoznatelného celku. Stejně bezprecedentní je také intenzita našeho pohledu: nové dalekohledy a satelity nám umožňují sledovat přírodní vzory od mezibuněčných až po mezihvězdné. Můžeme zkoumat motýla očima roztoče, můžeme se projíždět elektronovým raketoplánem fotosyntézy, cítit chvění neuronu v myšlenkách nebo pozorovat v barvě zrod hvězdy. Můžeme vidět jasněji než kdykoli předtím, jak příroda vytváří své zázraky.
Když se takhle hluboce zadíváme přírodě do očí, vyrazí nám to dech a v dobrém slova smyslu naše bublina praskne. Uvědomíme si, že všechny naše vynálezy se už v přírodě objevily v elegantnější podobě a s mnohem menšími náklady pro planetu. Nejchytřejší architektonické vzpěry a nosníky se objevily už v leknínech a ve stoncích bambusu. Naše ústřední topení a klimatizace jsou překonány termití věží se stálou teplotou 86 °Farenheita. Ve srovnání s multifrekvenčním vysíláním netopýra je náš nejskrytější radar špatně slyšet. A naše nové „chytré materiály“ se nemohou rovnat ani kůži delfína ani sosáku motýla. Dokonce i kolo, které jsme vždy považovali za jedinečný lidský výtvor, bylo nalezeno v malém rotačním motoru, který pohání bičík nejstarších bakterií světa.
Pokořující jsou pro nás také hordy organismů, které nenuceně provádějí výkony, o nichž se nám může jen zdát. Bioluminiscenční řasy rozstřikují chemické látky, aby rozsvítily své tělesné lucerny. Arktické ryby a žáby zmrznou a pak ožijí, protože jejich orgány jsou chráněny před poškozením ledem. Černí medvědi přezimují celou zimu, aniž by se svou močovinou otrávili, zatímco jejich polární bratranci zůstávají aktivní a jejich kůži pokrývá srst z průhledných dutých chlupů, které připomínají tabule skleníku. Chameleoni a sépie se skrývají, aniž by se pohnuli, v okamžiku změní vzor své kůže a splynou se svými okolím. Včely, želvy a ptáci se orientují bez mapy, zatímco velryby a tučňáci se potápějí bez potápěčské výstroje. Jak to dělají? Jak vážky předčí naše nejlepší vrtulníky? Jak kolibříci překonávají Mexický záliv s pomocí méně než desetiny unce paliva? Jakým způsobem jsou mravenci v mrtvolném vedru džungle schopní unést ekvivalent váhy stovek liber?
Tyto individuální úspěchy však blednou, když vezmeme v úvahu složité vzájemné soužití, které charakterizuje celé ekologické systémy, společenstva jako jsou přílivové bažiny nebo saguarové lesy. V rámci celku si živé organismy udržují dynamickou stabilitu jako tanečníci v arabesce, kteří neustále žonglují se zdroji bez jakéhokoli plýtvání. Po desetiletích poctivého studia začali ekologové objevovat skryté podobnosti mezi mnoha vzájemně propletenými systémy. Z jejich zápisníků lze vyčíst kánon přírodních zákonů, strategií a principů, který rezonuje v každé kapitole této knihy.
Příroda funguje na slunečním světle.
Příroda využívá pouze energii, kterou potřebuje.
Příroda přizpůsobuje formu funkci.
Příroda vše recykluje.
Příroda odměňuje spolupráci.
Příroda sází na rozmanitost.
Příroda vyžaduje porozumění místu.
Příroda brzdí excesy zevnitř.
Příroda využívá sílu limitů.