Luděk Čertík: V krajině

„Jednou jsem se v Anaktuvuk Passu zeptal jistého muže, co dělá, když navštíví nové neznámé místo. ‚Naslouchám,’ odpověděl. A to je všechno: je třeba naslouchat tomu, co nám země říká. Bloudit krajinou a mít smysly napjaté v očekávání toho, co mi řekne –⁠ dlouho předtím, než sám vyslovím jediné slovo. Vstoupí-li člověk s podobným respektem, může věřit, že se mu krajina otevře.“

Barry Lopez, Arktické sny

Hledá se život

Ještě když jsem žil v rodných Českých Budějovicích, měl jsem po jistou dobu možnost procházet každý den krajinou v jejich přilehlém okolí. Podobně jako Thoreau v novoanglickém Concordu, jehož knihy mi byly toho času nedocenitelnou inspirací, jsem den za dnem mohl pozorovat, jak se v průběhu roku mění konkrétní výsek světa –⁠ přílety a odlety tažných ptáků, pučení a rozkvět rostlin, letní bouřky a přepršky, mlhy na rozhraní léta a podzimu, barvoměnu listí, první a poslední sníh. Chodil jsem po pastvinách, podlézal ohradníky, prodíral se rákosinami a ostružiním, ulehal do nepokosené trávy, hrbil se v prudkém bodavém dešti, brodil se potoky, bloumal po zamrzlé hladině rybníků a při jedné příležitosti spadl do odvodňovací stoky. 

Neměl jsem malé cíle. Toužil jsem poznat určitou krajinu natolik intimně, že budu vědět, kdy a kde kvetou jaké luční květiny, jak vypadá a zvučí v té které části roku, jaké má v ten který měsíc odstíny a vůně, kdy se objevují určití ptáci a jak zní jejich místní hlasy –⁠ přál jsem si dokonce (roz)poznat individuální ptáky, jejich zvyky. Během oněch několika posvěcených měsíců jsem měl možnost poznat krajinu Budějovické pánve a nedalekého Blanského lesa opravdu zblízka, způsobem, jakým je to dnes velké části lidí odepřené. Nešlo mi ale pouze o poznání, šlo mi také o prohloubení pouta, posílení vztahu, který jsem nereflektovaně znal v dětství, ale v dospělosti na něj –⁠ tak jako většina lidí –⁠ zapomněl.

Hledal jsem život, přilnutí. Kdo ho nehledá?

Štěstí

Když strávíte nějaký čas v otevřené krajině, jenom vy a všechen ten čile brebentící život, který ji tvoří a jemuž můžete věnovat pozornost, cosi do vás vstoupí, cosi se prolomí. Začne to pokradmu, možná tím, že vás ve spánku navštíví vlk nebo kolibřík, poslové z jiného světa. Nebo vás za slunného odpoledne přepadne zvláštní bdělá vize, v níž spatříte okolní krajinu jako hřívaté zvíře, pokryté všemi životy jako mapou a neslyšně uhánějící po vašem boku. Po nějaké době se dostaví pocit, že s vámi krajina, země hovoří. Ne snad způsobem, jakým s vámi rozmlouvá druhý člověk. Jde mnohem spíše o neuchopitelně hřejivý pocit či tušení jakési kromobyčejné přítomnosti, srovnatelný s přítomností milované osoby, se kterou máte nevyslovené porozumění: přítomnosti dávné a široké, předcházející všechny lidské kategorie.

Když se od volné krajiny, která s vámi zapředla rozhovor, ocitnete daleko, začne se vám stýskat stejně, jako se nám stýská po někom blízkém z řad lidí. Tou dobou už jste napevno lapení v jejích neviditelných tenatech, už vás od ní (a ji od vás) nelze oddělit. Kdo chce, může to vnímat jako nezvratný důkaz toho, že svět kolem nás není jen inertní hmota trpně přijímající naše pohlazení či rány. Že nestojíme odděleně.

Jeden z nejvíce naplňujících okamžiků štěstí, srovnatelný snad jen s narozením mého syna, zažívám pokaždé, když se vlakem z Prahy vracím do Českých Budějovic a těsně před městem se z vyvýšeniny Lišovského prahu rozevře velkorysý pohled na vodorovnou Budějovickou pánev a zalesněné hory na obzoru v různých odstínech modravého oparu: Kleť, Kluk, Buglatu, Vysokou Bětu, Chlum, Libín, Boubín, mírné, časem obroušené siluety. V ten okamžik vím, že jsem opět v tom nejhlubším smyslu doma: opět se cítím úplný.

Čím více času pobytu v krajině věnujete, ať už při několikadenním putování, nebo dlouhodobým pobytem na nějakém odlehlém místě, tím silnější vzájemná rezonance bude. Čím delší dobu člověk v krajině tráví, tím silněji je schopen krajinu naciťovat, napojovat se na její potřeby a tísně. Tuto citlivost lze trénovat a tříbit stejným způsobem, jakým se učíme ovládnout hru na hudební nástroj.

Radost i bolest

Vstoupit s krajinou do těsného milostného vztahu, to je velká radost, ale pochopitelně také značný risk. Otevíráte se tak možnosti ztráty, zvláštní formě obtížně utišitelného žalu. Řada míst, která jsem při svých toulkách objevil a která se pro mě z nějakého důvodu stala důležitými (třeba tím, že jsem na nich spatřil bělořita nebo dudka, slyšel vábení křepelčího samečka, obdivoval majku), neměla stejnou hodnotu pro druhé a bez varování skončila pod příkrovem asfaltu a betonu, proměněná v parkoviště, supermarkety, autosalóny, obchvaty. O jejich osudu bylo kolikrát rozhodnuto již dlouhé roky dopředu, o čemž jsem tehdy neměl nejmenší tušení. Zbyl mi jen hluboký zármutek, který se jen těžko vysvětluje druhým. I díky podobným zkušenostem se dokážu propojit s bolestí a bezmocí kohokoliv, komu je ukradena půda pod nohama. Ta bolest je stejná, ať už pocházíte z Mostecka nebo Severní Ameriky.

A pak je tu další věc. 

Mnohdy je to tak, že neutěšený stav okolního světa (stejně jako jeho drobné krásy) se nám odhalí jen tehdy, pokud světem procházíme tělo na tělo, pokud jím jen neprosvištíme letadlem, vlakem, autem. Ne nadarmo tvrdí filmař a spisovatel Werner Herzog, sám velezkušený chodec, že chůze je, v dobrém i ve zlém, nejlepší způsob, jak poznávat svět.

Procházet nedohlednými, po desítky let chemicky mořenými lány, kde za několik hodin chůze spatříte jediného běláska, slyšíte jediného skřivana, to je zkušenost odstrašující a trpká, ale současně potřebná, máme-li si beze zbytku uvědomit skutečnou šíři a závažnost problému, jemuž jako kultura, civilizace čelíme. Často se o průmyslové zemědělské krajině hovoří jako o novodobé poušti, ale přirovnání je to hrubě nepřesné. Poušť je zdravý ekosystém: sice drsný a nemilosrdný ke všem svým obyvatelům (za malou chybu se platí životem), ale pestrý a prosperující. A podobně jako arktická tundra plný života, když víte, kam se dívat. To se ale o průmyslově ždímané krajině, uměle napínané na hranice svých plodivých možností, bohužel říct nedá. 

Vydáte-li se do krajiny, objevíte život a spolu s ním i nevyčerpatelnou studnici radosti. Ale nevyhnutelně rovněž poznáte místa, kde se na život nehledí, kde se na něj dočista zapomnělo, kde je život nepřítelem číslo jedna. Takových míst je mnoho a nejsou daleko.

Malá setkání

dotýkám se lišejníků
černých, sytě oranžových
také to jsou hory

Žijeme v kultuře, která je založená a orientovaná časově. Běžně neodvozujeme svou povahu od určitého místa. Nevypravujeme si, že toto jezero nebo tato skála je místem stvoření našeho lidu, že odtud pochází první živé bytosti, naši zvířecí předci. Zoufale ale potřebujeme, abychom se přeorientovali k místům. Potřebujeme se ukotvit, pochopit sebe samé z místa. Ovšem ne jen vnějškově, naoko, tím, že nějaké místo zabereme, opevníme, obeženeme plotem a prohlásíme ho za své. Skutečně plodný a ohleduplný vztah k místu začíná pozorností. Pozorností i k tomu nejmenšímu životu. Jeho symetrii. Potřebám. Začíná skloněním se k drchničce u cesty, k pruhované ulitě páskovky, k azurovému sojčímu pírku.

Když se dívám zpátky na všechny své výlety do krajiny, dochází mi, že opravdu důležité nejsou spektakulární výhledy nebo rozmanitost terénu, ale všechna ta malá setkání s životem cestou. To ona následně určují vztah k místům, dávají místům kontury: nečekané střetnutí s liškou na pěšině pod Srdovem (jedním skokem ladně zmizela v trávě, možná ani nebyla skutečná, možná to bylo nějaké místní kami), vrubounovec valící kuličku trusu na vrcholu Oblíku, stříbřité kavyly rozvlněné větrem a větrné písně strnadů lučních na úbočích Rané, zpěv slavíka za svitu měsíce při nocování na hradišti Stradonice. To všechno jsou setkání s živostí míst, která místa konkretizují, činí hmatatelnými. Díky nim můžeme vzpomínat na konkrétní, milovat konkrétně, vztahovat se konkrétně, usilovat o záchranu či alespoň uznání, rozpoznání konkrétního.

Stačí málo a můžeme říct: tato hora pro nás není jen čímsi abstraktním a vzdáleným, výškovým bodem na mapě. Tato hora je pro nás vším, co se do nás otisklo onen sychravý zimní den, kdy jsme leželi na úpatí a kolem nás šuměla suchá loňská tráva.

celý svět je dar
jednou tady
podruhé tam

Hleďte a žasněte

Když dnes překládám básníky a básnířky z řad původních Američanů, rozumím mnohem lépe tomu, co se tito lidé pokoušejí ve své tvorbě vyjádřit. Rozumím tomu, když hovoří o tom, že jsou místy, která obývají, že jsou řekou nebo horou, proč v jejich pohledu na svět i spiritualitě hraje místo, vztah ke konkrétnímu místu, ústřední roli. 

Jak se stát místem? Žijte z místa generaci za generací za generací, dokud veškerá půda kolem vás nejsou kosti vašich předků, dokud i ten nejposlednější zemědým nezpívá: jsem tvůj bratr, tvá krev.

Jak tohle pochopit? Vyražte do krajiny, vracejte se na tatáž místa v různých částech roku. Brzy zjistíte, že místa nás napájejí něčím, co se nedá podchytit měřením, co ale tvoří samotný základ našeho bytí. Říkejme tomu třeba blaho z ukotvení.

Nepodceňujte moc blízkosti. Proces postupného sbližování, srůstání, poznávání (nikdy to nejste pouze vy, kdo poznává) může nakonec vyústit k tomu, že vám i natolik nevyzpytatelná a zrádná krajina jako je pohyblivý ledový pokryv v arktických vodách nebo tufové svahy aktivního vulkánu, poznenáhlu přijde přátelská a poskytující hojnost. Co bylo nepoznané a nebezpečné se stane blízkým, domovem. Vzpomeňte si na Herbertovu Dunu.

Není tohle jednou ze zvláštností Země, živého světa mezi světy pustými?

Vězměte si Mars nebo Venuši. Na pohled krásné a jedinečné světy, ale opuštěné, prosté života, a v případě Venuše, kde z oblohy dští kyselina sírová, přímo extrémně nehostinné. Nenajdeme na nich žádný život, žádné cítění. A pokud na některé z planet přítomen byl, jako tomu zřejmě bylo v případě Marsu, když jeho povrch pokrývaly pradávné řeky a oceány, dnes nadobro ztracené, byl zřejmě jen mikroskopický, skrytý komukoliv, kdo by přihlížel bez technologické rukověti. Absence života znamená jediné: ani na jedné z těchto planet není nikdo, kdo by ji nějakým způsobem obýval, komu by byla domovem. Kdo by svými písněmi vyjadřoval svůj vztah k určitému místu (ukotvení-domovu), jehož písně a řeč by určité místo odrážely, vyjadřovaly, obsahovaly. A v tom se právě Země tolik odlišuje od zbytku sluneční soustavy. Zde je každé místo domovem, zde je všude, kam se zahledíte, kam padne vaše oko, domov, nebo ještě přesněji, úsporněji řečeno: zde JE domov. Země dokonce hostí tolik forem obývání světa, bytování v něm, že z toho jde hlava kolem.

Jít do krajiny znamená mimo jiné tohle: vyrazit poznávat různé formy obývání místa, života místem, různé formy kotvení, kořenění, domovení. A co je podstatné, nejen toho lidského, ale i mimolidského.

Podívejte, kolika druhům života je domovem jediná hrst půdy.
Podívejte, kolika druhům života je domovem jediná kapka vody.

Hleďte a žasněte.

Vidět do míst

Moje přítelkyně se mě často ptá, co shledávám tak přitažlivého na krajinách, které jsou silně poznamenané lidskou činností. Například na rovinaté krajině na severozápad od Prahy, krajině velkých zemědělských lánů a satelitů bez tváře.

Myslím, že i ona dnes mnohem lépe rozumí tomu, že i taková místa zasluhují pozornost a úctu. I to nejvíce zdevastované a přetvořené místo je stále domovem, nebo jím může opět být. Domovem s historií.

Snažím se vidět do míst, jejich srdcí. Snažím se vidět za jizvy, krvácení.
Snažím se místům porozumět bedlivou chůzí, bedlivým mlčením.

Napsal jsem to už dříve a musím to pro jistotu zopakovat: můžete se snažit sebevíc, přetrhnout se úsilím, ale na celém světě nanejdete žádné nikde. A čím více toho člověk v krajině prožil, čím více věnoval pozornosti nějakému malému výseku země, nějakému místu, i kdyby jen malému kruhu půdy v lese za sídlištěm, tím silnější to přesvědčení bude.

Je tolik forem poznání a ne všechny se skrývají v knihách.

Doma

I když dnes žiju ve velkém městě a zážitky z dob každodenního jihočeského toulání se mi zdají vzdálené, stejně z nich stále mohu čerpat a žít, nikdo už mi je nevezme. Protože jsem Zemi jednou uslyšel a vyslyšel, nemůžu se už vrátit do stavu, kdy jsem k ní netečný a hluchý. Otevření se jejím písním hluboce proměnilo způsob, jakým vnímám svět. Tato zkušenost mě rozšířila v srdci a naučila mě vnímat odlišně i městský prostor, kdysi tak těsný a nepřátelský. Naučila mě být hlouběji doma. Tady a teď. Všude zároveň.

Nedokážu žít bez kontaktu se stromy a ptáky, bez toho, aniž bych dopřával sluchu jejich příběhům, nedokážu vidět jen člověka, protože vím, že ten, koho nazýváme člověkem, není izolovaná bytost, ale komplikovaná forma soubytí, holobiont. Vždyť ani nevíme, jestli nám opravdu patří nálada, kterou právě zakoušíme. Z čeho vychází? Od koho pramení? A kdy byl včera vzduch, který dýcháme? Kolika kosatkám prošel plícemi? Kolika orlům? Myslím si ale, že nemusím nutně žít na samotě u lesa, abych k mimolidským bytostem našel cestu, abych s nimi neztratil kontakt: abych jim mohl naslouchat.

K mimolidskému nás příliš často zaslepují naše vlastní představy a generalizace, které zneviditelňují, mažou odstíny a jemné nuance: a jednou z nich je ta, že města mimolidskému nepřejí.

Zkuste si někdy projít všechny pražské přírodní památky a rezervace.

Nebo obejděte strom před domem. Možná v něm najdete hnízdo modřinek.

Je živý!

Mnohokrát jsem se na svých toulkách krajinou, při pozorování lovících poštolek nebo během vzácné chvíle, kterou jsem strávil po boku umírajícího zajíce, dotkl toho, co v jedné své básni popisuje italská básnířka Antonia Pozzi: Byla jsem nezměrnou / letní oblohou / za rozbřesku / nad nedozírnými / lány pšenice / a mé srdce / trylkujícím skřivanem / odměřujícím / věčnost. Je to zkušenost překročení a vykročení, doslova vysvlékání z já (unselfing), jak o něm hovoří spisovatelka Iris Murdoch nebo jak ho svojsky popisuje J. A. Baker v kultovní knize The Peregrine (Sokol). Zkušenost radikální jinakosti, i radikálního příbuzenství: radikálního splynutí.

Takové prožitky by mohly být stěží představitelné, nebýt mimolidského života.

Věřím, že má pravdu filosof a hudebník David Rothenberg, když tvrdí, že se vnitřně posouváme tím, že věnujeme pozornost zbytku života. A že naopak strádáme a chřadneme, pokud nám tato možnost chybí, pokud je nám z nějakého důvodu odepřena.

Proto, mimo jiné, chodím do krajiny. Abych ono živoucí spojení neztratil, nezapomněl. Aby mě život opět naplnil živoucím světlem, opět ve mě rozdmýchal jiskru, kterou každodennost udusává.

Pokaždé, když cítím, že ze mě pomalu vyprchává život, že ztrácím spojetí s vlastním živým středem, vyrazím na potulku do krajiny. Její život, nespoutaný lidskými předpisy a nároky, její písně a touhy, kterým ani nemusím rozumět, pouhá přítomnost jiných životů, nepatrných i velkých, mě pokaždé dokáže narovnat, nasměrovat na správnou cestu. Ještě dlouhé dny, někdy i týdny poté cítím bouřlivý nával života, který mnou proudí jako divoká řeka. To je nakonec ten největší dar, kterým nás svět mimolidského života obdarovává: vyvádí naši duši z letargie, otupení, obrozuje nás.

Tohle mají na mysli domorodí obyvatelé, když říkají, že venkovní svět (mimolidské) je tím, co zakládá naši lidskost. Venkovní svět má vždy vliv na to, co se odehrává v našem nitru. 

Jak by také ne. Je živý!

Velké dílo

Nanao Sakaki v jedné básni píše: Jen život ti může dát život. Jak pravdivě tato slova zní každému, kdo chodí krajinou, kdo se životu v krajině otevřel, odevzdal, kdo z něj žije.

kavyl
ovsíř
zejkovec
dudek
žluva
strnad
slavík
tařinka
snědek
pipla
silenka
dub
hloh
borovice
dobrý přítel

Jen život, jen život.

Co je k tomu potřeba? Snad jen více důvěry ve svět, který máme před očima, který vnímáme sluchem, čichem, kterého se můžeme dotknout. A pak už je to snadné: někam dojít, někde se usadit. Do písku, na znělec, před kamejky, jak je libo. 

Člověk, který se vypravil ven za životem, zdánlivě moc nedělá. Jde nebo sedí. Poslouchá nebo hledí. Ve skutečnosti ale vykonává velké dílo. 

Poutníkova aktivita jde proti srsti přesvědčení, že neustále musíme něco podnikat. Podrývá samotnou ideu pokroku, je drzá a smělá. Cože? Co bych tam dělal? Vždyť tam nic není! děsí se okolí. Ale poutník ví své. Ví, co je třeba vykonat, respektive, co konat třeba není.

A tady ho máme, otevřeného darům života, jeho hudbě, světlům.

Šťastného jako léto.

Nazuj si boty a běž

Západní myšlení pohání touha po porozumění, paradoxně nás ale často odvádí od přímého prožitku. Věřím, že pokud budeme klást větší důraz na přímý prožitek s živoucím světem, může opravdu dojít k nějaké zásadnější proměně. Nemělo by valný smysl rozumovat o naslouchání, aniž bychom zároveň vyráželi na zvukové či naslouchací procházky. 

Hledáte-li rámec, podle něhož můžeme poměřovat pravdu, je jím venkovní svět: je zřídlem, k němuž se můžeme vracet pro ukotvení, uzemnění. Je těžké určit, co je pravda a co výmysl v tekutém digitálním hypersvětě, je snadné rozmělnit fakta, nechat je utonout v močálu internetového balastu. Ale pravdou opuky nebo pravdou luňáka otřást nelze.

Každý by měl mít možnost něco takového alespoň jednou za život prožít.

Každý něco takového může zažít právě teď.

Nazuj si boty a běž, nic tě nedrží.

K živosti

Pro domorodého lovce nebo kočovného pastevce bylo a je snadné, aby celý jeho svět, jeho náboženský život i rituály, modeloval vztah k mimolidským stvořením: pobýval a komunikoval s nimi od rána do večera. Náš vztah k přírodnímu je ale naproti tomu veskrze rekreační. K přežití nepotřebujeme rozumět ptačím varováním, rozpoznat pobytové stopy zvěře. Do lesa jezdíme jen ve volném čase a nehrozí nám tam žádné velké nebezpečí. Navzdory propastné odlišnosti našich životů to ale neznamená, že je nám přístup k takovému prožitku nenávratně uzavřený. Je stále možné se této zkušenosti přiblížit, pokud na nějaký čas vystoupíme ze sítí výlučně lidských (na člověka orientovaných) příběhů, což je také důvod, proč v tomto ohledu zůstávám opatrným optimistou.

Vrátit k takové zkušenosti nevyžaduje, abych cestoval tisíce kilometrů na druhý konec světa do středu australského kontinentu, daleko od velkých měst a bloudících lidí. I natolik poměštělý člověk jako já může takového poznání dosáhnout a v běžnosti ho udržovat při životě, jako když pravidelně přikrmujeme darovaný kvásek. Chce to jen, abychom věnovali životu kolem nás více pozornosti, abychom trávili více času venku a více důvěřovali vlastním smyslům: cíleně je zaměřovali na mimolidské, spatřovali je ne jako izolované Druhé, ale jako vzájemně se prokvétající Ty, které na nás upírá zrak, poslouchá nás.

Zjitřené povědomí o mimolidském v našem okolí nám možná není k užitku pro obstarávání potravy a ošacení, ale přesto nás jistým nebanálním způsobem sytí a naplňuje. Způsobem, který možná není tak očividný a bezprostředně užitečný jako opatřování potravy, ale nakonec o nic méně podstatný. Kontakt s mimolidským sytí naši duši, sny a představivost, umožňuje nám poznávat tajemství a hloubku naší vlastní existence: zákoutí, do kterých nám žádný člověk neumožní nahlédnout. Umožňuje nám rovzpomenout se na vlastní živost. Udržet prst na jejím tepu.

Bylo by bláhové se domnívat, že bychom se někdy mohli vrátit k takovému prožitku v jeho někdejší plnosti. Žijeme zkrátka odlišně, máme odlišné potřeby a cíle, jiné mentální nastavení. Nostalgie navíc může lovecko-sběračsko-pastevecký způsob života nevhodně idealizovat, zbavovat nepříjemně ostrých hran. A pak: naše životy se v tomto ohledu mohou sice zdát poněkud ochuzené, ale mají zase jiné přednosti.

Na rozdíl od lovců a sběračů nemusíme nutně spoléhat jen na vlastní tělesné smysly. Vzato do důsledků, poskytují nám jen omezený výsek z toho, co je vnímatelné.

Vezměte si náš sluch. Slyšíme toho sice dost, ale přesto jsme ve srovnání s řadou jiných tvorů prakticky hluší – neslyšíme naprostou většinu toho, co se odehrává, co je předáváno, co zní v infra i ultrazvukovém frekvenčním pásmu (tedy pod spodní a horní hranicí našeho slyšení), nejsme schopní vnímat řadu jemných nuancí v ptačím zpěvu, zvuky příliš tiché, rychlé nebo sporadické (jako hlasy sladkovodních želv, zpěv velkých kytovců).

Nebýt technologií, které nám do těchto frekvenčních pásem umožňují doslechnout (citlivé mikrofony, hydrofony či různé senzory), neměli bychom o nich ani ponětí – a stále bychom žili v iluzi, že drtivá většina mimolidských tvorů je němá. Nevěděli bychom nic o infrazvukové komunikaci slonů, netušili bychom, že hlasové a zvukové projevy jsou vlastní i korýšům a rybám nebo vodním broukům, nevěděli bychom nic o komplexitě delfíních vokalizací, včetně toho, že každý delfín či běluha má svou zvukovou signaturu (jméno, chcete-li), nevěděli bychom nic o úžasném zvukovém světě v půdě, nebo o tom, že netopýři mají stejně komplikované zpěvy a formy komunikace jako ptáci.

Panují obavy, že digitální technologie odvedou naši pozornost od okolního světa, že otupí a rozmělní naši pozornost. Takové nebezpečí tu bude vždy. Neměli bychom ale zapomínat, že se najdou i veskrze pozitivní příklady. Vezměme si množství mobilních aplikací na rozpoznávání rostlin, hub, hmyzu nebo ptačích hlasů, díky kterým může i člověk bez přírodovědné průpravy poznávat mimolidský život kolem sebe. Tyto aplikace v nás mohou zájem o svět obnovit, vidím to ostatně u celé řady lidí ve svém okolí. A byť je pravda, že určování rostlin s pomocí aplikace nemotivuje uživatele k tomu, aby se pracně učil jemné rozpoznávací znaky, jako to činí botanik nebo domorodý stopař, jde o neporovnatelně lepší variantu, než je absence jakéhokoliv zájmu.

Cokoliv nás může opět přiblížit světu mimolidských bytostí, cokoliv v nás opět dokáže roznítit úžas nad jejich životy, cokoliv nás může vůči jejich osudům učinit jen o trochu vnímavějšími, cokoliv nám je může trochu přiblížit, to bychom měli vítat. 

Žijeme ve světě, kde se během absurdně krátké doby, místy jen během několika desítek let, podařilo vyhladit přes osmdesát procent všech volně žijících tvorů – číslo natolik ohromné, že se vzpírá pochopení. A osud zbylých dvaceti rozhodně není jistý. Pomohou nám jemné digitální nástroje ochránit, co ještě chránit lze? A mohou něčeho takového docílit bez etického základu v tělesném prožitku? To ukáže až čas.

Ponaučení? Nebojte se vyrazit do krajiny s mobilem v ruce.

Technologie nemusí být jen nástrojem odcizení, ale také spojení, rozevírání.

Cesta nejzářivější

Naprostou většinu lidské historie převládala v lidském myšlení o světě animistická perspektiva, tedy přesvědčení, že svět je oduševnělý a živý. Animistické prožívání je vlastní každému dítěti od narození, pouze později je přístup k němu většině lidí odepřen, protože je oficialitou označen za přihlouplý a nezralý. Opravdu jde ale o něco naivního a dětského, nějakou nižší vývojovou formou lidské spirituality? 

Podobné je to s lidskou povahou či přirozeností. Víme, že dětem je od narození vlastní nesobecké a družné jednání a že řada psychologických experimentů, které se pokoušely dokázat opak, stála, slušně řečeno, na hliněných nohách. Středoproudá kultura se však neustále pokouší budovat dojem, že člověk je povahou zlý a destruktivní (pohleďte na všechnu tu zkázu kolem!), čemuž také velká část lidí začne v určité fázi života věřit – a tím takovou verzi světa, ať už skrze své vlastní činy či politické volby, nevědomky uskutečňují. 

A neslyšíme neustále i něco podobného o lidské vydělenosti z přírody?

Když bychom uvažovali nad tím, v čem pro západní kulturu, pro lidskou civilizaci jako celek spočívá velký úkol, snad by jím mohlo být toto: Rozpomenout se na (po)zemský základ vlastního myšlení a kultury, najít cestu nazpět k místům a krajinám, upevnit se ve světě, z něhož se tak vehementně pokoušíme odpoutat, zraky upřené na neurčité někdy. Rovzpomenout se na vodu v řece, její paměť, čiré podoby. Lesní půdu. Horský vítr. Půlnoční hvězdné nebe. Pámelníky, které si žijí své životy pod okny. Všechno to, co dříve napájelo lidské příběhy a spiritualitu, co člověka ukotvovalo a zabraňovalo tomu, aby přišel o duši, ztratil směřování. A mohl tak například způsobit hromadné vymírání.

Je třeba nás přivést zpátky k Zemi, k Zemi jako místu pro život, život darujícímu.

Jedinému, které zatím známe.

Místu, kde pod kamenem odpočívají stínky.
Kde vítr hvízdá v trnech kaktusů saguaro.

Jedna z jasně vyznačených cest, cesta nejzářivější, čeká tam venku,

v krajině.